Neděle, 26. září 2010 - Čtyři státy za dva týdny!

ou,

jak určitě poznáte z toho, že málo píšu, mám momentálně hodně práce. V posledních třech týdnech jsem pracoval i o víkendech. Opatřil jsem pro vás malou přehledovou mapu, kde je vidět směr mého putování v posledních dvou týdnech.

 

 

Dělá to dohromady kolem 2100 mil – s traktorem – a to vše za 80 hodin, tedy provozních hodin traktoru. Doufám tedy, že pochopíte, že jsem opravdu neměl čas na to, abych svoje zprávy aktualizoval.

 

Ale začnu od začátku – nebo lépe vlevo nahoře v Idahu.

V neděli před dvěma týdny (12.9.2010) jsem vyrazil z Idaho Falls ve státě Idaho směrem na Utah, přesněji do města Tremonton. Na tachometru jsem měl tehdy natočených 6383 mil . Napřed jsem vyzvedl kolegu Blake Fullera na letišti ve městě Pocatello, aby mi nadále pomáhal se stěhováním veškerého vybavení. Po dálnici Interstate 15 jsme zamířili na jih, vstříc krásnému Utahu. Museli jsme cestou překonat několik menších sedel o nadmořské výšce cca. 5500 stop ( 1650 metrů n.m.) ale vše proběhlo bez problémů.

 

 

 

Po příjezdu do Tremontonu jsme se ubytovali v hotelu a vydali se hledat vhodné plochy pro naše předváděcí akce. Blake vytipoval několik zákazníků, kterým by náš lis rád předvedl. Jeli jsme asi 40 mil na západ, až jsme dojeli do velkého údolí u Snowville. Oběma farmářům, kteří v tomto údolí lisují seno, jsme krátce představili náš Roadshow projekt; jeden z nich byl zrovna na cestě na své pole a projevil veliký zájem. Perfektně načasované! Rychle jsme jeli zpět do Tremontonu, vyzvedli JCB s lisem a po bleskové večeři se vydali zpátky do Snowville, kde jsme měli na 23:00 hodinu domluvenou předváděčku.

 

 

Na cestě do Snowville bylo několik příkřejších pasáží a trochu jsem si lámal hlavu nad následující dopravní značkou. Ale potom, co jsme potkali protijedoucí kombajn, který se vlekl rychlostí pouhých 20 mil/h , jsem si pomyslel, že to snad nebude tak vážné. Kromě toho jsem jel 44 mil/h a nebyl tak daleko od minimální dovolené rychlosti 45 mil/h .

 

 

Ve 23:00 hodin už byla bohužel tma, takže jsem nemohl fotografovat. Povedl se mi pouze záběr zapadajícího slunce pořízený cestou.

 

 

V pondělí ráno jsem se z okna díval na takovouhle oblohu.

 

 

V pondělí a v úterý jsme trávili čas předváděčkami v okolí Tremontonu. Velice se vydařila předváděčka v pondělí večer u zákazníka se strojem MF 2190 (s rozměry kanálu 4x4 stopy). Nechal se předtím slyšet, že ho možná můžeme trumfnout v hmotnosti ale určitě ne v rychlosti. Slyšel prý, že lisy Krone HDP jsou pomalé. Tak jsem mu ukázal, jak pomalé jsou doopravdy. Při rychlosti do 14 mil/h jsem lisoval ne příliš velké řádky vojtěšky – a s jeho maximální rychlostí 10- 10,5 mil/h jsem ho nechal pořádně pozadu. Po pár řádcích zaparkoval svůj lis na kraji pole a s obdivem nastoupil za mnou do kabiny na JCB. S úžasem si pak užíval rychlou jízdu z naší kabiny.

A byl ohromený podruhé, když jsme balíky zvážili. Krátce a stručně – porazil jsem ho i v tom. Nejtěžší balík na poli byl můj a v průměru jsme na tom byli přibližně stejně. Takže vítězství na celé čáře a doufám, že budeme mít brzy nového zákazníka. Jeho lis byl sice poměrně nový, ale po předváděčce bylo vidět, že usilovně přemýšlí. Zapůsobilo na něj také mnoho vlastností jako sběrač EasyFlow bez vodící dráhy, jednoduchá přístupnost všech agregátů, především k jehlám a velice klidný chod celého lisu.

V úterý nám udělal čáru přes rozpočet déšť, přičemž jsme ráno ještě rychle stihli vyrobit u jednoho zákazníka balíky vojtěšky o 16% vlhkosti a vydatných 1157 kg .

 

Můj lis i JCB vypadají po krátké vydatné spršce sice pořád krásně, stejně ale po středečním ránu přichází na řadu důkladná očista (skoro dvě hodiny s vysokotlakým čističem). Přitom je úžasné, jak jemný prach a lístky vojtěšky na stroji perfektně drží a ve všech koutech jsou usazená „hnízda“ nečistoty z lístečků a prachu; bohužel jsem se nedostal k tomu, abych stroj vyčistil nahrubo vysavačem listí. Když se do takového „hnízda“ trefíte vysokotlakým čističem, rozprskne a nalepí se to všude a můžete začít zase shora od začátku.

 

Když bylo všechno zase vzorně čisté, pokračovali jsme ve středu odpoledne dál směrem na Salt Lake City. Kvůli docela hustému provozu jsem cestou moc nefotografoval, ale tahle sila na obilí se mi přece jen zdála být docela impozantní.

 

 

Ve čtvrtek jsme pokračovali dál na Roosevelt. Cestou jsme se podívali také na pár pěkných míst, která stojí za to - pracujeme totiž zároveň i na jiném projektu, chceme ukázat naše dojmy z cesty také ostatním lidem. O tom ale více později.

 

 

"Great Salt Lake" (Velké solné jezero) bylo jedním z míst, kam jsme zajeli. Známé solné pláně "Salt Plaines" jsme vynechali, protože při jízdě se sůl dostává do všech skulin. A její účinky jsou snad ještě horší než účinky posypových solí používaných v zimě u nás. Nerad bych vystavoval JCB a lis jejímu agresivnímu působení.

 

 

 

Kromě Velkého solného jezera jsme samozřejmě navštívili i centrum Salt Lake City a pak pokračovali dál směrem na Roosevelt. Cesta vedla ze SLC nejprve na jih, potom jsme zabočili v Orem na Highway 198 směrem na Heber City, okolo vodopádu a krásnou krajinou vzhůru do kopců.

 

 

 

 

Za Heber City jsme zabočili na silnici Highway 40, vedoucí přes sedlo  ve výšce 8020 stop ( 2400 m n.m.). Zvládl jsem ten úsek rychlostí 15- 20 mil/h se skoro vařící vodou v chladiči. Vždy se divím, jak slabý je JCB v horských úsecích. Chladicí voda zůstává na konstantní hodnotě něco málo přes 100°C jen díky manuálnímu podřazování simulovaných rychlostních stupňů a při otáčkách nad 2000 ot/min. V D-režimu (automatika) klesají otáčky rychle až pod 1600 ot/min, takže ručička teploty se hbitě stěhuje do červeného pole. Stačí ale znát tenhle trik a funguje to docela dobře. Dá se dokonce udržet tempo s náklaďáky.

 

 

 

Kolem rezervoárů a neustále se měnící krajinou jsme pokračovali stále po Highway 40 do Rooseveltu a po západu slunce jsme dorazili do hotelu.

 

 

 

Další den jsme měli předváděčku na půlpivotu (pivot se říká zavlažovacímu zařízení, které se otáčí v kruhu, resp. kruhovému poli se zavlažovacím zařízením). Materiál, který jsme lisovali, byla směs trávy (75%) a vojtěšky (25%). Díky sběrači EasyFlow jsme i tady dosahovali rychlosti nad 12 mil/h , což žádná konkurence neumí, a přesto jsme pracovali čistě. Hmotnosti balíků byly opět přesvědčivé. Tyto obrázky jsou z naší předváděčky.

 

 

 

 

Úhledné a těžké balíky Krone se opět postaraly o udivené pohledy, stejně jako měkce odpružený a příjemný JCB Fastrac. Kolem a kolem byli zákazníci s naším strojem velmi spokojení a doufám, že konečně opustí své konkurenční stroje – samozřejmě ve prospěch našich zelenožlutých.

 

Po další úspěšné předváděčce v sobotu jsme pokračovali do Wyomingu. Přesněji řečeno do města Lyman. Pořád po Highway 191 a pak po Highway 44, a stále střídavě do kopce a s kopce. Ta cesta stála za to. Se zahřátými brzdami a mírně zvýšenou teplotou v chladicím okruhu jsem však bezpečně dojel do cíle.

 

 

 

 

 

Nechce se tomu věřit, ale odtud vedla cesta jen pár serpentinami s více než 8% klesáním dolů až na úroveň moře....

 

 

....a pak zase se 7% stoupáním nahoru. I velká obytná auta s „pátým kolem“ (Fifthwheel – tak se říká campingovému návěsu) měla co dělat a nebyla o moc rychlejší než já. Při jízdě do kopce udával palubní počítač JCB mimo jiné spotřebu 24 galonů (jeden galon je cca 3,75 litru ) za hodinu. A to bylo při rychlosti pod 20 mil/h .

 

 

Ve Wyomingu se obraz krajiny zase trochu změnil – hory zešedly s lehkým modravým nádechem.

 

 

 

 

Tady je vidět pár kovbojů při práci. Jeden farmář říkal – „Nejlepší je, když přijde brzy sněhová bouře. To se dobytek vrátí do údolí sám."

 

 

V Lymanu mi konečně přišli do hledáčku i bizoni. Viděl jsem je už v Oregonu ale neměl jsem zrovna po ruce fotoaparát.

 

Po dvou předváděčkách v pondělí ráno jsme pokračovali zpátky do Utahu, do města Price. Po předváděčce jsem se ale musel napřed postarat o píchlou pneumatiku lisu. Prvním dvěma servisům se do opravy moc nechtělo – asi jim pneumatika připadala trochu nešikovná – ale třetí servis mi ji zalepil. Lepit se však muselo zevnitř a bylo tedy potřeba sundat kolo, což byl vzhledem k váze lisu a malému zvedáku docela oříšek. Dal jsem dřevěné špalíky mezi rám a nápravu, aby nepropružila a neporušeným kolem jsem najel na další velký kus dřeva. Pak jsme mohli píchlé kolo odmontovat. Jeden z montérů pak pomocí speciálního kladiva sundal pneumatiku s disku a opravil ji. Všechno to trvalo asi hodinu a stálo jenom 27 dolarů. Byl jsem příjemně překvapený.

Pro cestu zpět do Utahu jsem ale zvolil cestu vedoucí severněji po Interstate 80. Jednak je o něco kratší ( 214 mil oproti původním 229), a kromě toho se mi nechtělo hrát si znovu na „nahoru-dolů“.  Stejná cesta by také byla na podruhé dost nudná. Tahle cesta vedla okolo zuhelnatělých ploch, kde ještě hasili poslední doutnající ohniska....

 

 

 .... a konečně zase zpátky do Utahu.

 

 

 

Úsek z Heber City do Oremu jsem jel tentokrát v opačném směru (s kopce dolů) a potom pár mil po Interstate 15 a od Spanish Fork po Highway 6 směrem do Price.

 

 

 

Přímo na začátku Highway 6 jsem objevil tyhle větrníky. Aby se vyrovnaly těm, které máme v Emslandu, musely by trochu povyrůst.

 

 

 

Večer kolem 20:30 jsem byl konečně v Price a setkal se s kolegou Gregem Whitem. Bohužel mi sdělil, že v Price už není volný žádný hotel, takže jsme museli popojet 1,5 hodiny pickupem zpátky do Paysonu. Traktor a soupravu jsme ale nechali stát v Price.

 

V úterý ráno jsme pokračovali v 7 hodin z Paysonu a v 8:30 z Price dál směrem na Ferron, kde jsme měli v 10 hodin další předváděčku.

 

 

 

Později odpoledne jsem pokračoval už jen pár hodin do Gunnisonu, kde byla další předváděčka naplánovaná na večer.

 

 

 

Bohužel z ní zase nemám žádné fotky, protože byla opět po západu slunka. Ten však byl jako obvykle krásný.

 

 

Naplánování předváděček na středu byl opravdu mistrovský výkon. Ráno v 9:00 hodin bylo seno ještě příliš vlhké. Kolem 10:30 hodin jsme se pomalu dostali k bodu, kdy vlhkost klesla pod magických 14%. Bohužel se ale blížila bouřka, takže jsme při maximální rychlosti (12- 13 mil/h ) rychle slisovali 16 balíků, za které pole vydalo. A pak se rozpršelo – krátce a vydatně. Potom se znovu ukázalo sluníčko a do odpoledne vše proschlo natolik, že jsem mohl pokračovat v lisování na jiném poli v údolí. A také tady – sotva jsme při nejvyšší rychlosti dodělali poslední balík, padly na sklo první dešťové kapky a přišla další bouřka.

Ve čtvrtek ráno jsme zjistili, že náš pickup má prázdnou pneumatiku, takže jsme ji museli opravit. Během dopoledne bylo jasné, že žádné další předváděčky nebudou, protože je po včerejším dešti příliš mokro a tak jsme se vydali na další cestu. Náš cíl: Co nejdál po Interstate 70 směrem na Colorado. A tady je pár obrázků z cesty.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Večer kolem 21:00 hodin jsem přijel do Grand Junction, Colorado, a po náročném dnešku (který začal v 7:00 hodin) uléhám unavený do postele. Další den mám před sebou jeden z nejdelších úseků jízdy. Ujel jsem z něj už více než 200 mil a podle Google Maps je celá trasa dlouhá 514 mil . Všechno po dálnici Interstate 70 a 76 napříč přes Denver. Ale stačí jeden telefonát z Reno příští ráno – a všechno je jinak. Brent a George jsou toho názoru, že po dálnici Interstate přes Denver se soupravou nesmím jet. Mám to vzít raději po Highway 13, 40 a 14 severně kolem Denveru. Z mé mapy toho moc nevyčtu a rozkaz je rozkaz. Jedu po Interstate 70 alespoň do Rifle, pak odbočuji na sever.

 

 

 

 

První míle po Interstate jsou docela dobré, cesta ubíhá rychle. Cesta se vine kolem hnědě zbarvené řeky Colorado v mírném stoupání do Rocky Mountains.

 

 

 

Na dvouproudé Highway 13 je to poněkud náročnější. Stále za mnou jedou ti, co se bojí předjíždět a tak mě zaměstnává víc pouštění ostatních dopředu než samotná jízda. Stoupání jsou také prudší.

 

 

 

 

Cestou projíždím přes Craig a Steamboat Springs. Až potud je všechno ještě docela v pořádku. Pak ale přichází první velké stoupání. Bohužel není nahoře žádná cedule, ale myslím, že mohu být tak ve výšce 2600 metrů n.m.

 

 

 

 

 

Silnice se také na mnoha místech opravuje, což je k vzteku a zdržení se dá jen těžko odhadnout. Někdy to trvá i půl hodiny, než přijede Pilot Car (vodicí auto), které převádí frontu na druhý konec staveniště. A obsluha taky nepatří k nejrychlejším.

 

 

 

Po další hodině pořád stejnou krajinou odbočuji na silnici vedoucí východní částí Rocky Mountains. Cesta stoupá stále příkřeji nahoru na "Summit", což je v našem případě sedlo. 10276 stop neboli 3082 metrů nad mořem. Nový rekord! A když zvážíme, že na každých 1000 metrů klesá výkon cca. o 10%, dokážete si jistě představit, jakou práci to dalo dostat se tam nahoru.  Napínavá bude i cesta dolů dlouhá asi 100 mil .

 

 

Jak je vidět z následujících obrázků, je silnice úzká, svodidla nemá a je pátek večer. Výsledek je tento: Vstříc mi jezdí spousta menších obytných aut – většinou jsou to nákladní pickupy s obytným návěsem a připojeným přívěsem, na kterém je terénní auto nebo čtyřkolka nebo jsou to obytné autobusy se třemi nápravami a osobním autem v závěsu. Šířka mého jízdního pruhu je asi 10 stop . Tedy stejná jako šířka mé soupravy. A tihle hobby-kapitáni se svými luxusními koráby si nadjíždějí zatáčky prostředkem silnice. Abych byl stručný, viděl jsem hodně vyděšených tváří, ale vždycky to nějak vyšlo.

 

 

 

 

 

 

 

Právě při západu slunce přijíždím do Fort Collins. Mám sice před sebou ještě pár mil, ale už se stmívá. Ve Fort Collins musím dávat pořádně pozor na cestu a správný směr, protože značení je v Americe spíše špatné. Všude jsou tabule s kdejakými pitomostmi ale ukazatele směru a návěstí jsou spíš nedostatkové zboží. Zvládl jsem však bez problémů i toto a kolem 21:30 hodin, po asi 12,5 hodinách čistého času jízdy jsem ve Fort Morgan.

Tachometr ukazuje 440 mil . Přes Denver by to bylo 320 mil .

 

 

Třikrát jsem musel cestou tankovat, protože na kreditní kartu dostanu najednou naftu pouze za 75 dolarů a to maximálně dvakrát. A při ceně asi 3,20$ za galon to není ani 50 galonů . Na rovné cestě vystačí JCB přibližně s 10 galony za hodinu. V kopcích stoupá spotřeba až na 30 galonů ....

 

Celkem už mám za sebou od začátku 9400 mil – to je více než 15000 kilometrů . To všechno za 510 hodin. Myslím, že jiný traktor s takovým poměrem hodin a ujetých mil byste hledali marně.

 

Tak to je pro dnešek vše!

 

S pozdravem Niklas